Pobyt ve tmě – Pepa

Poprvé jsem se dozvěděl o terapii tmou někdy v létě roku 2013, když jsem sledoval záznam pořadu pana Duška Duše K.

 

Hostem pořadu byl tehdy speleolog, jehož jméno si už bohužel nevybavím. Tam jsem vůbec prvně slyšel pojem terapie tmou. Celé povídání mě natolik uchvátilo, že jsem téměř ihned po skončení pořadu zaútočil na internetový vyhledávač a začal shromažďovat informace. Bylo to v době, kdy už jsem se zhruba půl roku aktivněji zajímal o videa, přednášky a jiné kanály s duchovní tematikou. Nikdy před tím mě to moc nezajímalo nebo jsem k tomu cestu ani nehledal.

tma
Vyhledávač mi jako první nabídl dokument ČT – Pološero a ihned po zhlédnutí bylo jasno: chci jít do tmy. Nepřevládal nějaký vyloženě konkrétní důvod. Chtěl jsem tam jít jako když si někdo prostě řekne, že chce vidět například Himaláje. Začal jsem hledat další informace: kde se tato procedura provádí a taky kolik stojí, abych věděl, jakou částku mám našetřit. Navíc jsem do toho nechtěl vlítnout jen tak bez přípravy. Tušil jsem totiž, že to nebude jednoduché, a proto jsem si vyhradil čas na důkladnou duševní přípravu. Od září roku 2013 jsem trošku pozměnil svůj životní styl a začal čerpat ještě více informací z oblasti duševna, psychologie a sebeřízení. Přečetl jsem knihy Čtyři dohody (D. M. Ruiz), Pátou dohodu (D. M. Ruiz), Moc přítomného okamžiku (E. Tolle) a několik dalších s podobnou tematikou.

V prosinci téhož roku jsem si řekl, že je čas si zamluvit prostor, protože o tuto metodu sebepoznání je docela velký zájem a když se objednám, stejně na mě přijde řada až někdy na jaře. Vyhovovalo mi, že mi zbyl ještě nějaký čas na přípravu, kterou jsem si stanovil na období minimálně šesti měsíců.
Na terapii tmou U Štědřicha jsem narazil „náhodou“, když jsem si znovu procházel terapeutická místa. Lysice kousek od Brna mě ihned oslovily a já jsem začal tušit, že by to mohlo být to pravé. Jelikož pracuji a bydlím v Brně, budu to mít kousek. Zajímavá byla i cena, a tak jsem ihned napsal majitelce Štěpánce a ta mi obratem poslala volné termíny. Nabídla dokonce i dřívější, než jsem sám čekal, a to v únoru roku 2014.

 

V pondělí 3. února jsem stál na nádraží Královo Pole a vyrážel autobusem s pár věcmi směr Lysice. Co všechno si s sebou vzít jsem našel na webových stránkách terapie tmou. V deset jsem dojel na místo. Štěpánka mě poslala na procházku do místní zámecké obory, abych se prošel po místech, kam po výlezu jistě znovu zavítám. Po návratu jsme probrali nějaké formality a zběžně jsem jí podal pár informací o sobě. Domluvili jsme se na deseti dnech pobytu s tím, že se naskýtá možnost si ho o jeden den prodloužit. Poté jsme se odebrali do prostoru mé terapie. Ještě za světla mě seznámila se zařízením a potom odešla s tím, že jakmile budu připraven, mohu rovnou zhasnout a terapie začíná. První jídlo mně přinesla už do tmy.

První dny ve tmě uběhly velice rychle, protože jsem téměř pořád spal. Předem jsem věděl, že budu dospávat spánkový deficit. V hlavě mě zvláštně slabě pobolívalo. Vysvětloval jsem si to tak, že si zřejmě mozek přepojuje svá centra a posiluje ta, která budou nyní citlivější vlivem absence zraku. Štěpánka přišla vždy jednou nebo dvakrát denně. Buď přinesla jídlo a zároveň si přišla popovídat, nebo se stavila pouze s jídlem a na povídání došlo až později.
Se zařízením prostoru nebyl problém. Původně jsem si myslel, že si nebudu dělat čaj a podobné věci související s manipulací kuchyňským vybavením. Postupem času mě ovšem tyto malé výzvy začaly lákat a bavilo mě na nich testovat zostřené smysly.

Pátý den přišla krize, kdy jsem čelil hodně špatným myšlenkám a objevily se první tendence vylézt ven. To samé nastalo i osmý den. Musel jsem se s nimi poprat nebo lépe řečeno nechat je odeznít. Ve tmě se nedá před ničím utéct, nějak se zaměstnat nebo rozptýlit. Pokud se něco objeví, je třeba to vyřešit a nechat odejít.

Velmi mě tam bavily sny, které jsou hodně živé a člověk si je většinou dobře pamatuje. Se Štěpánkou jsme si o nich také často povídali a jak sama říkala, jejich poselství by mně mohlo ukázat, na co se zaměřit a o čem dál přemýšlet. Mimo to jsem se dozvěděl také spoustu zajímavých věcí například o čakrách, částech osobnosti a jiných dalších věcech. Dávala mi cenné rady a já jsem rád, že za mnou jednou denně zašla, protože bez ní bych možná některé situace nezvládal tak dobře. Párkrát mě tam s ní navštívila i její krásná kočička Matýlie. To mi vždycky zvedlo náladu. Jednou tam dokonce tajně zůstala a já ji ve tmě chytal, abych ji mohl pustit ven.

Jídlo bylo dobré a veganská strava mi chutnala. Vlivem zostřených smyslů jsem více vnímal chutě a vůně. Každá konzumace potravy byla takový malý obřad, protože jsem nikam nespěchal a měl jsem na vše času, kolik jsem potřeboval. Jedl jsem ovšem podstatně méně než na světle, zhruba o třetinu. Vlivem tohoto režimu jsem zhubnul o cca 4 kila. Jediné, co mně ve větší míře vadilo, byl kostelní zvon. Tento zvuk se bohužel nedal nijak odstínit (pokud bych nepoužil ucpávky do uší, které mně ovšem vadily). Vždycky, když zvonil, zacpal jsem si uši, abych neslyšel počet úderů a neměl tak pojem o čase.

 

„Můj celkový pocit z pobytu ve tmě je jednoznačně kladný.“

Jak se dalo očekávat, zažil jsem tam jak krásné, tak těžké chvíle. Těžko říci, zda by vše proběhlo snadněji, kdybych před tím zkoušel meditovat či trénoval jiná duchovní cvičení, ke kterým jsem se zatím nedostal. Je možné, že by to potom bylo o něco snadnější, ale podle mě to nebylo nutné. Dokázal jsem si, že to jde i bez toho. Podařilo se mi dočistit spoustu osobních problémů, a to jak ve vztahu k sobě samému, tak i k ostatním lidem, se kterými mám nějaké vazby. Zda tam člověk přijde na nějaké zásadní myšlenky či velká životní rozhodnutí, kterým směrem se dát, nevím. U mě se jednalo spíš o to uvědomit si to základní. Poznal jsem tam sám sebe? Myslím, že ano, poznal, i když odpověď je komplikovanější a nechám si ji pro sebe. Je to dle mě individuální záležitost každého, kdo tmou prochází.

 

Výlez na světlo byl pak naprosto neuvěřitelný a hodně silný zážitek. Nikdy by mě nenapadlo, že vidět po deseti dnech světlo může být zprvu těžké, posléze tak nádherné. Na ten okamžik jen tak nezapomenu. Stál jsem na kopci, město v mlze pode mnou a zleva se vynořoval krásný světelný kotouč. Já to s údivem pozoroval a bylo mně krásně. Nic mě netrápilo, byl tam jen jeden krásný pocit bytí. Tento zážitek jsem zakončil asi hodinovou procházkou po lese poslouchaje zpívající ptactvo a jiné zvuky lesa. Štěpánka mi poté dala snídani. Já jsem se s ní podělil o své zážitky z výlezu, prošmejdil jsem její obchůdek, nakoupil nějaké dárky pro své bližní a v deset hodin dopoledne vyrazil směr Brno. I když je to již více než měsíc, co jsem tmu opustil, a můj život běží zase ve stejných kolejích, cítím, že se něco změnilo. Určitě to posílilo moji duševní odolnost a spoustu věcí vnímám jinak než dříve. Děkuji tímto Štěpánce za poskytnutí prostoru. Jestli bych se do tmy opět vrátil? Jednoznačně ano a jistě to někdy v budoucnu udělám. Není se tam čeho bát…

 

Protože je to téma velice zajímavé, položil jsem Pepovi několik dalších otázek.

 

01. Jaká byla tvá očekávání?
No já si hned na začátku jakákoliv očekávání tak nějak zakázal, protože jsem nechtěl, aby nastal okamžik, že bych měl pocit, že se nesplnila. Prvoplánově jsem si stanovil, že si chci prostě odpočinout. Na pár dní vypnout, zmizet ze světa. Vše ostatní bylo jako bonus.

02. Jak dlouho trvá než si člověk na tmu zvykne? Stalo se ti třeba že jsi do něčeho narazil nebo o něco zakopl?
Tu dobu bych odhadnul na ty zhruba 3-4 dny. Nepřirozený pocit z tmy kolem po této době relativně zmizel. Pak už je si člověk jistější a prostředí mnohem přirozenější. Je třeba se ale pohybovat obezřetně s klidem, aby nedošlo k nějaké kolizi, vysypáním něčeho nebo vylitím nějaké tekutiny. Pohyboval jsem se v zázadě s rukama zhruba v úrovni pasu a ohmatával prostor kam jsem chtěl jít. To byl asi neefektivnější způsob. Do ničeho jsem myslím nějak extra moc nenarazil, nebo si alespoň takový okamžik nevybavuji.

03. Jak se chodí po tmě na záchod?
To bylo docela zajímavé téma na přemýšlení a nakonec se osvědčilo to, které jsem vymyslel ještě než jem do tmy šel. Na malou jsem chodil stejně jako ženy a po vykonání velké potřeby jsem šel hned do dprchy.

04. Jak veliká byla místnost ve které jsi pobýval?
Byla to vlastně malá zahradní chatka rozdělená na 3 menší části oddělené dvěřmi. Největší byla kuchyň s prostorem na cvičení a s křeslem. Ložnice a koupelna byli menší a obě dohromady měli zhruba stejnou plochu jako kuchyň. Nejvíce času jsem trávil v ložnici na posteli.

05. Jak byla vybavená, jaké věci nebo nábytek ti dělali společnost?
Kuchyň obsahovala malý kuchyňký kout s umyvadlem a odkládacím prostorem. Byla tam termoska na čaj nebo kávu, do které si člověk mohl udělat pití na celý den. Dále pak rychlovarná konvice, nějaké čaje, káva a dochucovací záležitosti jako sůl, curk a podobně. Mimo toto tam bylo ještě křeslo, ve kterém jsem jedl, nízka skříňka, kde jsem měl oblečení, lednice a malý elektrický radiátor. Do malinké koupelny se vešel jen záchod, umyvadlo a sprchový kout. V ložnici byla pak už jen postel a prádelník s ložním prádlem navíc.

06. Cvičil jsi ve tmě? Případně jaké jiné činnosti jsi tam prováděl?
Ano cvičil jsem jednou denně spíše protahovací cviky zejména na záda. Když byla chuť dal jsem si pár kliků. V kuchyni byla rozkládací podložka a dostečný prostor na cvičení. Bylo potřeba se protáhnout, neboť jsem velkou část dne jen ležel. Párkrát jsem si jen tak zatančil když byla nálada. Samozřejmě nic složitého co vyžadovalo velký pohyb po místnosti :-). Další větší pohybová činnost byla příprava čaje a sprcha.

07. Čas tam asi utíká hrozně pomalu, jak jsi trávil takový standartní den ve tmě? Jak se tam člověk může zabavit?
Když jsem se vzbudil šel jsem se většinou hned najíst. Když mi slehlo šel jsem cvičit a poté jsem si šel lehnout zase a čekal na druhé jídlo dne. Když jsem ho snědl dal jsem si sprchu a šel zase do postele, kde jsem postupem času usnul. Jinak jsem si vzal na hraní čínské meditační koule. Tuším, že jsem je vytáhl asi dvakrát a chvíli jsem si s nimi hrál. Bylo dovoleno vzít si mp3 přehravač, ale já jsem si ho sebou nevzal. Dále jsem měl bloček kam jsem si chtěl něco psát nebo kreslit. Za celý pobyt jsem si napsal jen jednu větu.

koule
08. Jak reagovalo tvoje tělo na změnu?
Tělo reagovalo docela dobře a v tomto ohledu se moc věcí nestalo. Pouze ty první tři dny mě slabě pobolívala hlava, ale nebyl to nic dramatického. Mozek si zřejmě potřeboval přepojit některá centra a posílit ty, které bude potřebovat více. Stálo ho to asi i hodně sil, protože po tuto dobu jsem byl hodně unavený. Jiných výraznějších tělesných změn jsem si nevšiml.

09. Říkal jsi že strava byla čistě vegetariánská, poznal jsi co vlasně jíš? Jaká jídla jsi tam jedl? Bylo to jen ovoce a zelenina? Nebo bylo vařené?
Strava byla spíše veganská. Bez masa, mléka a vajíček. Vše se ale dalo nahradit a chuťově to bylo velmi pobobné jídlům, které tyto ingredience obsahují. Byla bohatá na ovoce, zeleninu, luštěniny a pečivo. Jednou denně jsem jedl studené jídlo to byla jakoby snídaně. Navečer jsem pak jedl teplé jídlo od Štěpánky. Vetšinou to byly jednoduše stravitelné směsy, které se daly jíst z jedné misky a k tomu pečivo nebo rýže. Štěpánka mě vždycky popsala, co mě donesla a co tam všechno je. Jednou jsem měl i jídlo z bambusového hrnce a bylo to moc dobré. Nejvíce mě zaujala vaječná pomazánka bez vajíček, jež chutnala ale naprosto přesně, jako by tam vajíčka byla.

10. Co určovalo kdy půjdeš spát když jsi nevěděl kolik je hodin?
Rytmus spánku jsem měl zhruba stejný jako za denního režimu. Tento režim je tělem zažitý a tma ho jen tak nezvyklá. Byl ovšem posunutý. Vstával jsem třeba až kolem 14-té hodiny odpoledne a šel spát až kolem 6 hodiny ráno. Odhadem

11. Přemýšlíš o tom že by jsi šel do tmy znovu?
Ano vrátil bych se tam znovu. Kdybych si chtěl udělat takový ideální plán tak jeden rok bych jel na dovolenou do tmy a další třeba někam, kde bych chtěl něco vidět třeba na hory, k moři nebo něco podobného. A takhle na přeskáčku uvidíme jestli to tak půjde někdy.

12. Co tě ve tmě nejvíc překvapilo?
Jednoznačne sny. Jsou zvláštní, velice živé a člověk si je velice dobře pamatuje. Vlastně služí jako takový průvodci tmou, naznačují na co by se člověk měl zaměřit a o čem přemýšlet. Já měl takové zvláštní hodně ze sci-fi a fantasy prostředí. A pak také představy. Člověk si je dlouho dokáže udržet a jsou detailnější, protože není rušen žádnými vnějšími okolnostmi, které by ho rozptylovaly.

13. Začně si člověk po pár dnech povídat sám ze sebou? Nebo jsi byl rád za naprosté ticho?
Já jsem si se sebou povídal jen v mysli a navenek si spíše užíval ticha. Jsem ve volném čase dj a zvuků mám kolem sebe dost a dost, takže mě spíše vyhovovalo ticho. Sem tam jsem ale nějakou větu jen tak pro sebe prohodil. Se Štěpánkou jsem pak vedl různé rozhovory, když přišla, takže mluveného slova bylo na mě dostatek.

14. Jak se ve tmě větrá? Jak byl zajištěn přístup čerstvého vzduchu? Asi nešlo jen tak otevřít okno.
Ručně jsem ovládal spínače na odvod a přívod vzduchu. Přívod se zapínal v kuchyni a odvod se nacházel v koupelně. Minimálně dvakrát denně jsem prováděl výměnu vzduchu, ozvláště třeba po sprchování. V nových místnostech terapie U Štědřicha je již rekuperace automatická, ale toto manuální ovládání mě nevadilo právě naopak. Alespoň bylo co dělat. Zapnul jsem oba spínače, sednul si do křesla a nasával čerstvý vzduch. Zní to divně, ale bylo to zábavné v tu chvíli :-).

15. Co říkali tvé oči na první přísun světla pří výstupu ven? Měl jsi sluneční brýle, nebo jsi šel na ostro. Asi chvíli trvá než se člověk rozkouká.
Byl to pro ně značný šok. Přesto že jsem měl sluneční brýle a vycházel brzy ráno za hlubokého šera se mě po prvním spatření paprsků světla dosti zamotala hlava. Musel jsem si sednout a sledovat jen malou škvíru ve dveřích asi půl hodiny, než jsem vylezl ven úplně. Pak si již oči zvykaly postupně bez problémů. Kdyby člověk vylézal za plného světla hned ven byl by šok ještě větší. Já osobně bych to nedoporučoval.

16. Sleduješ na sobě nějaké zlepšení smyslů i po tom co už jsi venku?
Smysly jako čich, chuť, hmat a sluch se vrátily rychle zpět do svých starých kolejí. Pociťuji ovšem zlepšení intuice. Takový ten pocit, který není opodstatněn a podepřen nějakým ze základních smyslů. Přesto tam ale je, a člověk ve tmě se mu naučí mnohem více věřit. Obvykle totiž nenašeptává špatně, jiná může být pouze jeho interpretace. Toto větší vyladění je mně zdá více patrné.

17. Kolik dnů z vlastního pohledu myslíš, že je pro pobyt ve tmě ideálních?
Myslím, že ideálních je těch sedm dní pro začátek. Já se napoprvé rozhodl hned pro deset, což považují nyní zpětně za vcelku extrémní rozhodnutí. Ale asi to tak mělo být, mám rád velké výzvy a dopadlo to dobře. Výhledově jsem měl možnost být dokonce jedenáct. Dalo by se to tam ještě vydržet, ale měl jsem pocit, že už bych moc lámal takříkajíc přes koleno.

18. Jak na Tmu zpětně vzpomínáš? Přemýšlíš co bys třeba dělal jinak? Jestli to třeba nebyla chyba?
Na tmu zpětně vzpomínám velice pozitivně a vždycky budu. Jinak bych udělal asi jen dvě věci. Rozhodně jsem se měl více věnovat meditaci, alespoň nějakým základům než jsem tam šel. Některé okamžiky bych tak určitě zvládnul lépe a čas by taky utíkal jinak pokud bych to alespoň trochu ovládal. A pak bych si asi na druhý pobyt vzal asi ten mp3 přehrávač. Ne ale kvůli tomu, že bych tam chtěl zabít čas. Jako dj bych tam chtěl poslechem přicházet na nějaké nové hudební nápady, pokud by samozřejmě přicházely. Že to byla chyba tam jít to mě snad jen krátce prolétavalo hlavou, když ve tmě probíhala nějaká krize, jinak ne. Byla to krásná a zajímavá zkušenost.

19. A na úplný závěr, jak toto tvé rozhodnutí a zkušenost vnímali tvoji nejbližší, rodina a tak?
No přiznám se, že jsem se setkal s celou řadou reakcí a některé byly hodně zajímavé jen co je pravda :-). Nejčastější reakce byla asi údiv a pak nějaká vtipná poznámka o vyměšování, když tam vlastně nic neuvidím :-D. Pomyslnou hitparádu vět pak vyhrává: „No já bych to nedal/a, já bych se tam asi zbláznil/a.“ Nejbližší rodina a přátelé mě podporovali, i když si myslím, že až na pár výjimek si jistě mysleli, že jsem se dočista zbláznil. Celkově ale mám ale dojem, že se pobytu ve tmě lidé děsí mnohem více, než jaké to tam ve skutečnosti je. Žádný bubák tam opravdu nečíhá. Jde jen o to být sám se sebou.

pro lepší představu takhle to tam vypadalo za světla….

komplet

 

odkaz na web Terapie Tmou U Štedřicha

 

(autor: Josef Voříšek)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>